Čarodějná pomsta

Spousta holek si neumí představit, jak může v dětství scházet otec, ale on je ta nejdůležitější věc kterou potřebujete, a já ho nemám. Už od pěti let žiju bez něj, protože matku opustil kvůli jiné ženské. Jestli se jí tak dá říct. Byla jsem malá a hloupá nic jsem o tom nevěděla, ale jak jsem pomalu rostla, už mě to začínalo zajímat. No ale já si se Sandrou a mámou vystačím sama.

Je hodina matematiky a já se hrozně nudím, sedím vedle své kamarádky Alice. Koukám na ni jak jí to psaní, jde od ruky. Ona je tak chytrá až ji obdivuji. Říkám si, jak můžu být tak blbá, že ani Alici nesahám po kotníky. Alice je moje nejlepší kamarádka, je to taková ta holka, která vypadá jako slušná holčička, ale ve skutečnosti je to ďábel. „Co máme teď za hodinu Ali?“. „ Myslím, že máme tělocvik. Pojď, jdeme se do šatny převléct“. Když vyšlapeme schody, které jsou až ve čtvrtém patře nad námi, utíkáme do šatny, abychom se převlékli. Paní učitelka Chroustová, která si na vhodný, tělocviční úbor velice potrpí, je zlá. Říkáme jí Chroust. „Sázím stovku, že budeme skákat přes kozu, to je tvůj obor, který se ti tak líbí viď Ali?“. „No to teda, minule, když jsem si dala na držku tak mě to stačilo“. Po hodině úmorného tělocviku se jdeme převléct a osprchovat. Slyším, jak na mně Alice volá. „ Luci? Jsi tady?“ „ Jo jsem tady, já bych tě tady nenechala samotnou.“

Když vycházíme ze sprch, hned si jdeme dát oblečení do svých skříněk. „Pojď rychle Ali! Začíná nám němčina.“ A sakra rychle, rychle, rychle.“

Konečně doma. Přemýšlím, co budu dělat dneska večer. Ležím na posteli a uvědomuju si, jak moc mi schází táta. Ale schází mi takový táta, který přijde domů z práce, neřve po mámě a mě i Sandru neopustí kvůli nějaké barbíně.

Když všichni usedneme ke stolu, abychom se navečeřeli, začne se mně máma nějak podezřele vyptávat. „A jak ses měla ve škole drahoušku, co známky, Alice. No tak Lucko, povídej!“ „A co ti mám jako říkat? Ve škole dobrý, známky skvělí a Alice? Pohoda.“ „No to jsem chtěla vědět.“ Vcházím do svého pokoje, abych si tam trochu pouklidila. Nejdříve začnu utírat prach na hodinách, které jsou ještě po babičce a nefungují, ale mně se líbí. Otevřu dvířka, abych také otřela prach na kyvadle, ale najednou ucítím na kyvadle takový čudlík. Tak ho zmáčknu a ono nic, možná to bylo jen na odmontování toho kyvadla. Po dlouhém uklízení ve svém pokoji, zjistím, že od šesti hodin uklízím a už je osm. Rozhodla jsem se, že jdu spát, protože jsem hrozně unavená.

Ale nějak nemůžu usnout, je to těžké zavřít oči a na nic nemyslet. Pořád se mi honí hlavou, proč se mě tak divně máma vyptávala, protože se na nic takového nikdy neptá. Bylo to divné.

Ležím na posteli a koukám na strop. Najednou moje oči zamíří k hodinám po babičce. Stále mě zajímá, co to bylo na tom kyvadle. K čemu to bylo? I když se bojím tmy, neodradí mě se podívat k hodinám. Pomalu otvírám dvířka a nahmatávám na kyvadle to tlačítko, které jsem viděla, když jsem utírala prach na hodinách. Zlehka natahuju ruku, abych stiskla ten knoflík. No a zase nic. Tak se otočím ke dveřím, poněvadž se chci jít dolů napít. Ale co to? Najednou uslyším takové bouchnutí, které se line od hodin. Jdu se k nim podívat, otevřu dvířka a pod kyvadlem leží krásná, růžová obálka s červenou pečetí. Má na sobě velkou, černou straku a ta má v zobáku medailónek. Najednou se zarazím, protože vím, že takový náhrdelník mi dala babička, než umřela. Deset minut mi trvá, než se konečně vzpamatuju. Rozhodla jsem se, že pro pití nepůjdu. Ale radši si přečtu ten dopis. Když si vlezu do postele, uchopím obálku a velmi opatrně odlupuju pečeť, abych jí neporušila. Velmi dlouho se rozhoduju, jestli mám nebo nemám si ten dopis přečíst, ale jsem tak zvědavá, že si ho teda přečtu. Pomalu čtu ty slova napsána krásným rukopisem. Ten rukopis patřil mé babičce.